Názory

Stát jako nenažraná chobotnice, která si ochočila občana

Jindřich Husička

Stát jako nenažraná chobotnice, která si ochočila občana

A můžu tady zaparkovat? Mohu si na svém pozemku postavit dům? Můžu na své zahrádce pro svou potřebu pěstovat marihuanu? Můžu prodávat žárovky? Můžu podnikat? Smím nosit zbraň? Můžu sázet na zahraničním webu? Smím bydlet mimo trvalé bydliště? A smíme vůbec svobodně dýchat?

Stále častěji kolem sebe slýchávám: „A smí se to?“ Lidé už nepřemýšlí nad autorem zákazů a nařízení. Neptají se, kdo by nám „to“ mohl zakázat. Prostě žijí v přesvědčení, že by měli neustále žádat o svolení. Čehokoliv. 

Moderní státní zřízení zahnalo občana tam, kam potřebovalo. Občan považuje stát za autoritu, která svým ovečkám milostivě dovoluje řídit auto, parkovat na vymezeném místě, podnikat, vyrábět zboží, pěstovat, prodávat, kouřit, pít, vysílat, pronajímat… 

Ochočení občané nepřemýšlí nad tím, že jim někdo vzal kus svobody, ale přemýšlí, jak to zařídit, aby ji mohl od státu (s jeho požehnáním) vzít zpět. Často za úplatu. Pokud natrhám na zahradě jablka a začnu je prodávat na trhu, musím si od státu nejdříve koupit kus své svobody – prodávat jablka. 

A tím se dostávám k samotné podstatě státu. Stát si založili lidé, aby společnými silami lépe zvládli to, nač byl jednotlivec krátký. Možná už tehdy udělali chybu, nebo spíš netušili, do jakých obludných rozměrů se stát rozroste, když státu svěřili stavbu silnic a další služby, které bylo lepší spravovat kolektivně.

A kde je stát dnes? Z příspěvkové organizace se stala všeobjímající chobotnice, která chce mít přehled nad svými poddanými. Špicluje nás, říká nám, co můžeme dělat, jak to máme dělat, kde to máme dělat. Stát, kterému jsme delegovali výsadu – dohlížet na veřejný pořádek a dodržování zákonů si právní předpisy upravil tak, aby trestal především občany za jejich prohřešky proti státu samotnému.

Když jsme zřídili policii a další kontrolní orgány, očekávali jsme, že nás bude chránit před násilníky a zloději. Dnes policii platíme za to, aby nám kontrolovala lékárničky a vybírala pokuty za rychlou jízdu. Policie již zdaleka neřeší jen vraždy, znásilnění a loupeže, ale pronásleduje nebožáky, kteří si dovolí pěstovat na vlastním pozemku nedovolenou bylinku, nebo bez požehnání státu pálí ohnivou vodu.

Platíme si vlastního drába. Za vlastní peníze na sebe pleteme bič. Odváníme vysoké daně, které mají primárně sloužit k tomu, aby stát zajistil potřebné služby. Místo toho aby stát plnil kvalitně tuto základní službu, omezuje nás, diktuje nám a milostivě povoluje, aniž by kdy získal mandát k zakazování.

Stát nabyl dojmu, že za naše peníze může hlídat každý náš krok. Stát využívá prostředky, které nám zabavil, aby nad námi získával čím dál větší kontrolu, místo toho, abychom měli nad státem maximální kontrolu my. Kdy se to otočilo? Kde se stala chyba?

Kdy nastal ten zlom, že organizace, která se má z našich příspěvků starat o silnice a chodníky, získala moc nad námi všemi? Kdy se stala ta zrůdnost, že subjekt, který má občanům sloužit, jim začal vládnout? Nedovolme, aby opět nastala situace, kdy se budeme státu ptát, zda můžeme vycestovat ze země.

P.S. Jak? Třeba tak, že nebudeme volit politiky, kteří utahují šroubky. Ať už registračními pokladnami, povinnými biosložkami nebo třeba zakazováním lesních školek.

Právě v prodeji

4/2016

Diskuze