Rozhovory

Ani prestižní ocenění nepomohlo udržet oblíbenou a unikátní pekárnu

Jiří Sucharda

Ani prestižní ocenění nepomohlo udržet oblíbenou a unikátní pekárnu

Zajímavý rozhovor s paní Ptáčkovou odhaluje lidský příběh živnostníka, který musel navzdory svému umu i pracovnímu nasazení pověsit řemeslo na hřebík.

Když se řekne „cop“, většina lidí si vybaví spíše kadeřnictví než pekárnu. Co je to tedy ten vyhlášený Cop Českého Švýcarska?

Na certifikátu se dočteme: „Jedná se o ručně zhotovený cop naplněný pěti náplněmi a sypaný mandlemi. Každý pruh copu je naplněn jinou náplní. Dodávané suroviny na výrobu jsou výhradně z Ústeckého kraje. Výrobek nese název národního parku, který je součástí Ústeckého kraje.“

Výrobcem je malá rodinná pekárna v Jiřetíně pod Jedlovou, jejíž součástí je také malé posezení pro kolemjdoucí. To vše je dnes již minulostí.

My jsme se spolu seznámili někdy na přelomu let 1996/1997 v rumburském Podhájí, kde jste se ujala opuštěné nemocniční kantýny. Tehdy po čtyřech letech jste opustili Moravu a natrvalo zakotvili v našem výběžku. Co vás přimělo k tak závažnému rozhodnutí?

Hlavním impulsem pro stěhování byl návrat za rodinou, která zde zůstala. Nutně jsme zde sháněli práci, a když jsem se od domovníka dozvěděla, že je volná kantýna v nemocnici, jako vyučená prodavačka jsem neváhala a výzvu přijala. Po dohodě na městě jsem si vyřídila živnostenský list a během 14 dní jsem jako živnostník začala podnikat. Bylo to rychlé a náročné, ale na tuhle dobu vzpomínám velmi ráda. Nakonec jsme v kantýně působili více jak pět let a k tomu si ještě ke konci přibrali i druhou kantýnu na chirurgii.

Přes kantýnu jste se dostali k pekárně?

V podstatě ano. Dostala jsem tehdy nabídku od ředitele rumburské pekárny do prodejny ve Varnsdorfu, a tak jsem zavřela obě kantýny a šla zkusit něco nového. Pekárna měla prodejnu s pečivem a cukrářskými výrobky naproti bývalé Komerční bance. Tam jsme strávili osm let, vlastně až do chvíle, kdy jsem ze zdravotních důvodů musela ze dne na den skončit. Tehdy převzal prodejnu syn a ještě ji nějaký čas provozoval na sebe. Ale v té době otevřeli Hypernovu, další konkurenční prodejny a společně s navýšením nájmu to byl důvod k ukončení činnosti.

Vám to ale stejně nakonec nedalo. Jaký byl důvod k úspěšnému návratu?

No co vám budu povídat - chybělo mi to. Stále jsem po něčem pokukovala, a když se naskytla možnost převzít v Jiřetíně pod Jedlovou cukrárnu po paní Křivánkové, dohodly jsme se s dcerou, že to ještě zkusíme, ale už na její živnost. Obec nám vyšla vstříc, a tak jsme se do toho opět pustily naplno.

Od kdy jste přišli s vlastními výrobky?

To bylo ještě ve Varnsdorfu, kdy jsme pekli na objednávku vánoční cukroví, pro známé dorty, dělali jsme také různé obložené mísy, chlebíčky apod. Tak jsem také začala vyrábět copy, se kterými jsme nakonec i vyhráli.

Co vás přimělo s vašimi výrobky soutěžit?

No nás vlastně nic. S tím přišla Eva Hamplová a zejména Káťa Kudlová, která nás přes MAS Šluknovsko přihlásila a také za nás všechno vyřídila. Mně se do toho tehdy příliš nechtělo, ale dcera mě nakonec umluvila, a tak jsme napekli Cop Českého Švýcarska. A najednou jsme se dozvěděli, že jsme vyhráli. To jsme nečekali, byl to krásný pocit a i takové příjemné zadostiučinění.

Hlavním smyslem udělování regionálních značek je podpořit konkurenceschopnost a prodejnost oceněných výrobků. Nicméně v podmínkách Ústeckého kraje se bohužel může stát, že se záměr mine účinkem. Cop Českého Švýcarska zíslal ocenění téměř „in memoriam“. Je jasné, že pouze rozdělovat medaile pro podporu podnikání nestačí.

To ale nakonec nebylo v roce 2012 všechno.

Nebylo, asi týden na to jsme ještě vyhráli další první místo v soutěži Přemysla Oráče s naším Tolštejnským švestkáčem. To vítězství je velmi ceněné, neboť jsme vyhráli v obrovské konkurenci 119 výrobků od 35 producentů!

Oba výrobky mají vlastní recepturu? A pokud ano, kde jste k ní přišla?

Recept na copy je od prababičky mého manžela a dědí se z generace na generaci. Po nás ho zdědily naše děti. Pro oba výrobky je vlastně stejný základ.

Jak to vypadalo po soutěži? Vyhráli jste něco nebo se dveře cukrárny netrhly?

Přestože vám obě ceny předává hejtman Ústeckého kraje, obě jsou pouze prestižní a pomůžou vám s reklamou a propagací. Vítězové soutěže mohou po dobu čtyř let využívat znaku ,,Regionální výrobek Ústeckého kraje - kraje Přemysla Oráče“. Naši zákazníci však bohužel nechodí pro sladkosti denně, ale spíše občas a hlavně v turistické sezoně. A tak i přesto, že nám obec Jiřetín vyšla všemožně vstříc, museli jsme po necelých třech letech s „Pekárnou u štoly“ skončit a živnost pověsit na pověstný hřebík. Tím bohužel skončily i naše proslavené výrobky. Teď už je děláme pouze pro sebe či pro známé.

To pro čtenáře a také mlsouny není příliš optimistická zpráva. Máme tomu rozumět tak, že je s pekárnou definitivní konec?

Asi v podstatě ano. Mrzí mě to, vždyť to byl můj skoro celý život, ale už to dál nejde. Já si teď, co mi zdraví dovolí, začínám užívat důchodu, dcera je zaměstnaná v Horním Podluží a syn už nějakou dobu práci marně shání.

S ukončením podnikání nejste určitě sami. V čem vidíte hlavní příčinu podobných konců? Vždyť v sousedním Německu by za podobné „šikuly“ platili zlatem?

Z vlastní zkušenosti mohu říci, že jsou to především vysoké nájmy, které živnostníky ničí. Většina majitelů nemovitostí se snaží na nájmech vydělat maximum bez ohledu na to, jestli to samotný nájemce přežije. Metoda „není ten, bude jiný“ určitě nevede k rozvoji podnikání a stojí za krachem i mnohem úspěšnějších podniků. Tady není tak silný trh a bohatí zákazníci, aby to živnostníci, kteří nejsou ve svém, přežili.

Hodně čtenářů si vás také pamatuje z městských akcí, ale i z pivovaru, a to nejen se sladkými výrobky, ale také s vyhlášenými bramboráky, smaženkami, záviny nebo zelňáky. Abychom tedy nekončili úplně pesimisticky, mohou se s vámi ještě čtenáři někde setkat?

Máme dohodu s MAS Šluknovsko, že se do některých jejich akcích zapojíme. Tam se také čtenáři mohou těšit na naše tradiční výrobky. Rádi bychom poděkovali všem našim zákazníkům a lidem, kteří nám po celou dobu drželi palce.

Se souhlasem redakce zde publikujeme článek Jiřího Suchardy, který vyšel ve varnsdorfském čtrnáctideníku Hlas severu.

Diskuze