Rozhovory

Podnikatel, hoteliér a stavitel dětských hřišť Zdeněk Uhlíř: Jsem drahý, ale neprodávám housky na krámě!

Redakce

Podnikatel, hoteliér a stavitel dětských hřišť Zdeněk Uhlíř: Jsem drahý, ale neprodávám housky na krámě!

Úspěšný podnikatel, fotbalový funkcionář, pořadatel kulturních akcí. To je padesátiletý Zdeněk Uhlíř. Jeho jméno je od začátku devadesátých let spojené třeba se založením společnosti Euromont, kde dodnes pracuje.

Prosperuje i jeho firma Tomovy parky, která vyrábí dřevěná dětská hřiště. Zdeňka Uhlíře ale lidé v Litvínově znají také jako majitele kulturního a sportovního areálu Loučky, kromě těchto aktivit patří k největším sponzorům fotbalu v Litvínově. Dávno je nad věcí, jakmile ale přijde řeč na daně a komunální politiku, i on se nadzvedne ze designové židle restaurace svého vlastního hotelu.

Musí to být hezký pocit vědět, že váš hotel patří k nejvyhledávanějším na Litvínovsku. Kde je začátek vaší cesty k němu? Start vašeho úspěšného podnikání…

Úplně nevím, jestli se tomu dá od začátku říkat podnikání, ale my jsme tady v Litvínově začali s kamarády už v roce 1988. V té době byla jediná možnost tzv. podnikat ve výrobních družstvech. Prostě jsme vzali kýble a štětky a začali natírat ocelové konstrukce. A protože jsme byli horolezci, lezli jsme po komínech a tím jsme získávali určitou odbornost. To vyústilo v roce 1992 k založení společnosti Euromont, která funguje úspěšně dodneška a zabývá se například těžkou chemií a činnostem, které souvisí s provozováním, údržbou a investicemi v průmyslu jako takovém.

Proč jste se vůbec po letech v chemickém průmyslu pustil do budování hotelu a pak dokonce ještě dětských hřišť?

To mělo takový nelogický vývoj, ale odvíjelo se to od mého úspěšného podnikání. Zkrátka jsem se chtěl podívat se do jiných oborů a směrů byznysu. Mám takovou povahu, že když se mi v něčem daří, moc dlouho u toho nevydržím a chci jít dál s vírou, že budu stejně úspěšný i v jiných směrech.

A jste?

Kdepak, samozřejmě to často není pravda, ale někdy to prostě klapne (smích).

Tak s dětskými hřišti to evidentně klaplo…

K Tomovým parkům jsem se dostal skutečně náhodou. Když jsem koupil areál, kde dnes stojí hotel Loučky, byl jak jinak totálně zpustošený. Následně jsem chtěl u hotelu vybudovat hřiště pro děti, a tak sem si na internetu našel Tomovy parky. Tím došlo k seznámení s majitelem firmy, jejich práce velmi zaujala, začal jsem se o dřevo a celý projekt více zajímat, až jsem do Tomových parků investoval a stal se majitelem společnosti.

Kde všude stojí vaše hřiště?

Historicky naše firma zrealizovala více jak tři tisíce hřišť. Nejsou zrovna levná, protože mají specifický design. Nevyrábíme sériově ani strojově. Všechno je originál, a protože se pracuje s křivým dřevem, ta práce není jednoduchá a v drtivé většině jde o ruční práci.

Tak to máte jistě výhodu na trhu, ruční práce se v tomto oboru tak často nevidí…

Bohužel to není přednost ve státě, kde je jediným kritériem cena. Takže v systému, který je dnes nastaven, jste u všech  výběrových řízení diskriminován. Oproti tomu je pro nás velmi zajímavé zahraničí, překvapivě tam není konkurence tak velká. I když do tohoto trhu vstupuje čínský aspekt, rychle něco okopírovat a vyrobit to levně.

Nemáte obavu, že i vás brzy »Čína« okopíruje?

Ne. Naše hřiště prostě nejdou okopírovat, tam skutečně musíte používat ruce, a to má u určitých zákazníků především v západní Evropě a u bohatších na východě stále svoji hodnotu. Daří se nám v Lucembursku, Francii, Belgii, Německu, ale také v Polsku. A v poslední době se nám otevírá i trh severských zemí.

Severské země? Vždyť tam má nábytkářský průmysl velkou tradici a o dřevo nemají nouzi…

To určitě, ale místní firmy tam mají problém, protože tam je ruční práce velice drahá. Na rozdíl od našich politiků si ale svůj trh zdravě hlídají. To u nás je zase největší problém byrokracie a nastavení dotací, které spíše nahrávají nejlevnějším produktům. Chybí tu ten aspekt správného hospodáře, parametr kvality nebo spíše efektivity. Tedy nejlepší kombinace užitné hodnoty, designu a trvanlivosti.

Jaký je tedy podle vás ideální stav v oboru výroby dětských hřišť?

Přirovnal bych ho k automobilovému průmyslu. Dnes je tento byznys rozdělen tak, že si můžete koupit vozidlo za sto tisíc, ale také za několik milionů a všichni si napříč najdou svého zákazníka. Víte, je velmi těžké u dětských hřišť zhodnotit, jaký mají vliv má na vývoj dítěte od estetického vnímání, duševní i fyzický rozvoj. Proto bych si přál, aby si každý uvědomil, že dětská hřiště prostě nejsou housky na krámě.

Vypadá to, že na co sáhnete, to šlape jako hodinky. Jaké je tedy být kromě mnoha vašich aktivit i hoteliérem. Víte, co se na vás hoteliéry právě chystá?

Možná se mnoha podnikatelům moje odpověď nebude moc líbit, ale jestli narážíte na elektronickou evidenci tržeb, tak já ji vítám. Mám elektronickou pokladnu deset let, ne kvůli finančnímu úřadu, ale kvůli pořádku ve firmě a mému přehledu a jsem si jist, že dnes jsem na tom bitý, protože mnoho podnikatelů v pohostinství využívá toho, že ji nemá, ke krácení daní a pokřivování trhu.

A v čem vám konkrétně elektronická evidence tržeb pomůže?

Mně nepomůže, ale také neublíží. Pomůže ale v tom, že z trhu zmizí podvodníci. Všechno ale musí mít svoji hranici. Nedokážu si představit, že nějaký párkař stojí na náměstí nebo na hokeji s tabletem a tiskne účtenky. Jestli si někdo myslí, že stát zbohatne na trhovci, je blázen.

Působíte se vším smířen…

Se vším ne. Štve mě, že nás ničí DPH. V zemi, která by mohla na cestovním ruchu vydělávat díky své poloze opravdu neskutečné peníze, ale  21% DPH tento trh dusí. A to nebudu mluvit o nesystémových dotacích, které ničí všechny.

Jaké nesystémové dotace máte na mysli?

Dám jednoduchý příklad. V jednom městě stojí prosperující hotel bez dotací, najednou vyroste druhý, pak dokonce i třetí s dotací, a to nakonec pomalu zlikviduje všechny. Chybí koncepce a selský rozum. Připadá mi, že kvalita politiků na těch nejnižších komunálních úrovních je volby od voleb horší.

A co říkáte zákazu kouření cigaret v restauracích?

Já jako podnikatel vím mnohem lépe než stát, zda mám provozovat kuřáckou nebo nekuřáckou restauraci, protože se živím sám a bojuji o každého zákazníka. Toto nařízení je pro nás jednoznačně diskriminační. Já investuji, zaměstnávám lidi a po státu skutečně nic nechci, ale ten se stále bude motat do mého podnikání. To mě skutečně štve. Zákazník si přeci může vybrat, jaký druh restaurace preferuje. Jestli chce čínskou restauraci, sushi, ryby, knedlíky nebo naopak kuřáckou, nekuřáckou nebo se svíčkami či bez nich. Každý má volbu. Jen my podnikatelé o svá práva a volbu přicházíme. 

Diskuze