Revue

Víme kdo byl nejmocnějším a nejbohatším mužem naší historie. Uvažoval o křesle prezidenta a Beneš ho nesnášel

Redakce

Víme kdo byl nejmocnějším a nejbohatším mužem naší historie. Uvažoval o křesle prezidenta a Beneš ho nesnášel

JUDr. Jaroslav Preiss, nejznámější a nejvlivnější český finančník první republiky, se narodil 8. prosince 1870 v Přešticích. Jako šéf Živnostenské banky a od roku 1930 i předseda Ústředního svazu čs. průmyslníků zasahoval výrazně nejen do hospodářského života první republiky, ale i do její vnitřní a zahraniční orientace. Pod jeho vedením Živnobanka zažívala rozmach a byla hlavní finanční institucí velkých českých firem.

Po vzniku ČSR v roce 1918 odmítl Preiss funkci ministra financí, ale stal se nejbližším spolupracovníkem Aloise Rašína, který byl do tohoto úřadu jmenován. Byl poslancem prvního Národního shromáždění za Národní demokracii, ale ve sněmovně vydržel ani ne rok. Preiss se podílel na tvorbě hospodářského zákona, v němž mimo jiné navrhl základy budoucí měnové reformy a formuloval v něm i důležitost podpory soukromé iniciativy podnikatelů. Zároveň stál v pozadí tzv. nostrifikace, která spočívala v převedení kapitálu a sídel velkých českých podniků hlavně z Rakouska. Tato procedura se týkala asi 700 průmyslových podniků s kapitálem 2,5 miliardy korun, přičemž tento kapitál směřoval z velké většiny do Živnobanky, která tím krokem získala pozici středoevropské velkobanky.

V roce 1923 otřásl Preissem atentát na přítele Rašína, který provedl levičácký aktivista Šoupal a zdůvodnil ho slovy: "Chtěl jsem zabíti Živnostenskou banku… Chtěl jsem zasáhnouti to, co Rašín representoval, kapitalismus, rdousící tisíce mých bratří." Preiss tento útok vnímal částečně jako útok na svou osobu, a proto od rodiny Rašínových odkoupil písemnou pozůstalost po zemřelém a později rodinu dále finančně podporoval.

Jako šéf Živnobanky a od roku 1930 i předseda Ústředního svazu čs. průmyslníků zasahoval výrazně nejen do hospodářského života první republiky, ale i do její vnitřní a zahraniční orientace. Pod jeho vedením Živnobanka zažívala rozmach a byla hlavní finanční institucí velkých českých firem. Na rozdíl od bank, které krachovaly, Živnobanka si neustále upevňovala své pozice. Preisse jedni nazývali „kapitánem českého průmyslu“, druzí „žralokem“ či „upírem“.

 „Hospodářské emancipace můžeme dosáhnout jedině tvořením hodnot. Ne podnikáním, které se žene bezohledně za výdělkem stůj co stůj, ne obchodem, který se neleká sahat ke korupci, ale reálností, solidností a pravdou.

V čele Živnobanky se zasadil o fúze velkých průmyslových podniků (Škoda Plzeň a Laurin a Klement, ČKD atd.). Za jeho éry Živnobanka měla v ekonomice rozhodující vliv a vlastnila takřka polovinu průmyslu. Šlo o podíly v ČKD, v uhelném a ocelářském průmyslu, v České obchodní společnosti, Báňské a hutní společnosti, Poldině huti, ve Spolku pro chemickou a hutní výrobu, Solu, Explosii, Synthesii, Fantových závodech, České společnosti pro průmysl cukerní, cukrovarech Schoeller, v papírnách, textilních továrnách, lihovarech, pivovarech, stavebních a potravinářských závodech, v nábytkářských firmách, v akc. spol. Dr. F. Zátky, Ringohofferových závodech, Telegrafii, keramičce v Horní Bříze apod.

Preiss zastával řadu významných funkcí: vrchní ředitel Živnobanky, ředitelský rada Jugoslávské banky v Záhřebu, předseda správní rady České obchodní společnosti, ČKD, Spolku pro chemickou a hutní výrobu, Fantových závodů, České továrny na umělé hedvábí, cukrovaru ve Chropyni, Cukrovarů Schoeller, pojišťovny Moldavia-Generalli, místopředseda správní rady pojišťovny Sekuritas, Báňské hutní společnosti, Akciových textilních závodů Hendrych a syn, České společnosti pro průmysl cukerní apod.

Preiss obdivoval T. G. Masaryka – ten Preisse pokládal za našeho největšího finančníka a na jeho statek rád jezdil na vepřové hody. Masaryk viděl v Preissovi zkušeného odborníka, a proto také Preiss fungoval jako osobní Masarykův bankéř a osobní rádce ve finančním světě. V roce 1932 se měl na Masarykovo přání stát ministrem financí. Preiss svou účast ve vládě ovšem podmínil tím, že by mu byla udělena pravomoc provést reformu, kterou měl již připravenu, a to i bez souhlasu parlamentu. Taková podmínka nenašla odezvu u všech politických stran, především u sociální demokracie, a tak Preiss do vlády nikdy nevstoupil. V lednu a v únoru roku 1930 se na Pražském hradě přetřásaly zvěsti, že při příští prezidentské volbě se proti Tomáši Masarykovi postaví bankéř Jaroslav Preiss. Jeden z hradních informátorů dokonce dodával, že finančník pevně věří v úspěch při vědomí síly, která za ním v podobě Živnostenské banky stojí.

S Benešem si nepadl do oka

Preiss ovšem choval též úctu k předsedovi národní demokracie Karlu Kramářovi, zapřísáhlému Masarykovu odpůrci. Snažil se oba muže smířit, ale bezúspěšně. Preissův vztah k E. Benešovi byl komplikovaný, zvláště proto, že Beneš soudil, že stát se může podle potřeby kdykoli zadlužovat a vždy se najde někdo, kdo mu půjčí, což bylo v příkrém rozporu s Preissovým myšlením bankéře, který v této praxi viděl nebezpečí státního bankrotu. Beneše chápal jako člověka, který nežije a nejedná příliš pragmaticky. Dostal se s ním do mnoha sporů, například v otázkách rozpočtových deficitů, měnové politiky v době měnové krize a v otázce zbrojení a budování opevnění na hranicích.

V roce 1937 odstoupil z funkce hlavního ředitele Živnobanky, ale zůstal předsedou její správní rady. Po Benešově demisi byl jedním z možných kandidátů na prezidenta. Tím se ovšem stal Emil Hácha. Za okupace se Preiss pokoušel bránit české hospodářské zájmy. Roku 1942 byl vyslýchán gestapem, postaven před soud, kde dostal vysokou finanční pokutu a téhož roku odešel z funkce předsedy správní rady Živnobanky.

Preiss byl bohatým mužem a velkým mecenášem umění. Vlastnil luxusní vilu na Smíchově, činžovní dům v pražské Letenské ulici, dva statky (v Lavičkách a Hovorčovicích), dále akciové podíly ve firmách ze svého koncernu, avšak největší cenu měla jeho sbírka obrazů (Alše, Marolda, Čermáka, Mánesa, Švabinského, Nechleby, Strettiho apod.) a drahocenných knih, přičemž po Masarykovi vlastnil druhou největší knihovnu u nás s takřka 40 000 kusy knih. Jako mecenáš se podílel na vykoupení rukopisů Rašína a Machara, podílel se finančně na stavbě Mánesa, Národního technického muzea, podporoval činnost Kramářem založené Moderní galerie apod.

Preiss byl též i vášnivým golfistou. Když byl v březnu 1926 založen Golf Club Praha, stal se jeho členem a v roce 1928 byl spolu s J. Masarykem a dalšími významnými osobnostmi jako například pražským primátorem K. Baxou zvolen do jeho výboru. Pokud mu to jeho nabitý program dovolil, rád trávil volný čas na „greenech“, což považoval za vynikající relaxaci. Sám rád říkal: “Mnoho svých strategických rozhodnutí jsem učinil na golfu.“ Preiss byl dvakrát ženatý. V roce 1898 se oženil s herečkou Olgou Dostálovou (zemřela v roce 1921). S ní měl tři dcery, Olgu, Jarmilu a Věru. V roce 1936 se podruhé oženil s Jarmilou Dimmerovou.

Tragický konec

Po válce byl na nátlak komunistů a za tichého souhlasu prezidenta Edvarda Beneše zatčen a obviněn z kolaborace. Když na žádost rodiny prohlédlo Preisse v říjnu 1945 lékařské konzilium, bylo zděšeno jeho špatným duševním a tělesným stavem. I tento fakt, jakož i skutečnost, že většina svědků vypovídala v jeho prospěch, urychlil jeho propuštění, ale jeho konec se nezadržitelně blížil. Zemřel dva dny po propuštění z vazby 29. dubna 1946 a je pochován na Vyšehradském hřbitově.

Diskuze