Rozhovory

Pan BabyBox Ludvík HessStál za nejlepšími českými filmy. Teď má plnou hlavu odložených dětí

Renata Lichtenegerová

Stál za nejlepšími českými filmy. Teď má plnou hlavu odložených dětí

S názvem „babyboxy“ se jejich zřizovatel LUDVÍK HESS (69) nějaký čas smiřoval. Jakožto spisovatel a vydavatel literárního časopisu Divoké víno je totiž odpůrcem pronikání angličtiny do naší kultury. „Jenže lepší název jsem prostě nemohl vymyslet, z českých slov mi vždycky vyšla nějaká nosočistoplena,“ konstatuje. Jen těžko se smiřuje také s tím, že do jeho „schránek“ bylo za deset let odloženo už 134 dětí. Domníval se, že jich bude mnohem méně. Matkám v těžké životní situaci začal nově nabízet azylové bydlení přímo na svém pozemku, kde mimo jiné chová dostihové koně. Kromě toho všeho se dlouhá léta věnoval reklamě a PR, a to především v oblasti filmu a hudby. Nabyté zkušenosti mu pomáhají ve shánění sponzorů, bez kterých, jak známo, se dobro koná obtížně.

Už mnoho let se věnujete reklamě a PR. Do jaké míry je projekt babyboxů závislý právě na propagaci?

Vzhledem k tomu, že zřízení všech 68 schránek zaplatili sponzoři, tak samozřejmě značně. Mně osobně zabírá shánění a přemlouvání potenciálních dárců prakticky všechen čas. Musím dát dohromady několik milionů ročně, aby to fungovalo, protože každý rok zakládám minimálně pět, někdy i sedm nových babyboxů.

Pomůže vám v tomto směru medaile Za zásluhy, kterou vám nedávno udělil prezident republiky?

Spíše naopak. Minimálně polovina národa nemá Zemana ráda. I když jsem jej volil, deziluze nastala dodatečně. Někteří nesouhlasí s čímkoliv, co udělá. Já se cítím být odborníkem na oblast PR a můžu vás ujistit, že medaile kladné PR není. Spíše se jedná o polibek smrti. Proto jsem na tom ceremoniálu ani nebyl. Vlastně počkat, nebyl jsem tam samozřejmě proto, že mne schvátila choroba. Navíc to opět posílilo zájem médií, která touží najít v tom tématu kontroverze. Takže mě čeká rozhovor v rozhlase a podobně, abych znovu vysvětloval základní skutečnosti a oponoval lidem, kteří se sice této problematice dopodrobna nevěnují, ale zato na ni mají zcela vyhraněný názor.

Budete muset znovu vysvětlovat, že odložení dítěte do babyboxu není porušením zákona?

Ano, to je jeden z častých argumentů odpůrců babyboxů. Že opuštění dítěte je přece trestný čin! Ale zákon hovoří jasně. O trestný čin se jedná pouze tehdy, je-li odložením ohrožen život či zdraví dítěte, což v těchto případech odpadá. Dítě je okamžitě v péči lékařů, je v teple a bezpečí. To je koneckonců základní princip celého projektu. Co se týče babyboxů, neplatí žádné zákony. Respektive řídí se jediným zákonem, ústavou, co není zakázáno, je povoleno. A odložit dítě bezpečně do rukou lékařů žádný český zákon nezakazuje.

Takže těm rodičům skutečně nehrozí žádné stíhání?

Hrozilo by, kdyby mělo děťátko známky nějakého násilí. Ale žádný takový případ jsme ještě neměli. Čímž je oslaben další argument některých odpůrců, že babyboxy budou sloužit jako odkladiště pro týrané děti. Mimochodem nebylo odloženo ještě ani jedno romské dítě. Na to se mě lidé často ptají. Teď před pár dny jsme měli případ první Vietnamky, která touto cestou odložila miminko. Ta mě ale záhy kontaktovala, že by své dítě chtěla zpět. Začal jsem jí být nápomocen, spojil ji s příslušnými sociálními pracovnicemi a slíbil jsem, že jí zaplatím testy DNA, na které teď bude muset jít.

Často vás ty matky kontaktují?

Stává se to. Někdy mají potřebu své jednání nějak vysvětlit, někdy svého činu litují a chtějí dítě zpět. Také s maminkou posledního chlapečka, který byl odložen v Pardubicích, jsem komunikoval. Napsala mi, že své těhotenství tajila, ale pak porodila normálně v nemocnici. Ptala se, jak má syna do babyboxu dopravit a jestli ho tam může dát bez rodného listu. Snažil jsem se ji přemluvit, aby si děťátko nechala a ona mi slíbila, že to udělá. Pak jej ale stejně odložila. Přesto, že mi na novorozeneckém oddělení Pardubické nemocnice odmítli podat jakékoliv informace, zřejmě proto, že babyboxům nefandí, mi bylo hned jasné, že se jedná právě o tohoto klučíka.

A ta její otázka? Co by se stalo, kdyby novorozence odložila i s rodným listem?

V těchto případech se rodiče nevyhnou následnému tlaku ze strany sociálních pracovnic, aby si dítě nechali. Což není nic špatného, že se stát snaží nabídnout lidem ve složité situaci nějaké řešení. Na druhou stranu ti, kdo odkládají miminko, se často právě této pozornosti úřadů obávají.

Vy jste před pár dny kolaudoval dva azylové domy pro matky s dětmi přímo na pozemku u vašeho domu v Hájku. Je tedy podle vás častým důvodem, proč ty ženy odloží své dítě, že nemají kde bydlet?

Předně bych rád řekl, že mým zájmem není mít babyboxy plné dětí, jak si možná někteří lidé myslí. Naopak jsem tím počtem odložených dětí značně vyveden z rovnováhy. Proto jsem se rozhodl nabídnout maminkám ještě jinou možnost. Na každém babyboxu je informace: „Chystáš-li se odložit miminko, protože s ním nemáš kde přespat, zavolej.“ A u toho mé telefonní číslo. Ti rodiče se nacházejí v různých situacích. Měli jsme třeba případ chlapečka, který byl do babyboxu odložen v úplně novém oblečení, ale pod ním byl špinavý. Mohlo to být jakkoliv, ale myslím si, že se ti lidé snažili pro něho udělat alespoň něco a koupili mu tedy obleček. Už ho ale zřejmě neměli kde vykoupat. Takže bych to tipnul na porod někde ve sklepě ubytovny. Azylové domky tady v Hájku jsou tedy takovým doplněním celého projektu. I když jsem za těch deset let pochopil, že pokud někdo skutečně chce odložit dítě, nic mu v tom bohužel nezabrání.

Azylové domy vznikly také díky dárcům?

Jistě. Stejně jako babyboxy je zřídil náš spolek, což jsem ale technicky vzato já a tři moji dobří přátelé, kteří mi pomáhají. Nepobíráme za činnost pro spolek žádnou finanční odměnu. Všechny peníze od dárců tak jdou přímo na ty projekty.

Z čeho tedy žijete?

Převážně z důchodu. A nutno podotknout, že teď dlužím, kam se podívám. I když na tom nejsem tak špatně jako třeba Maruška Vodičková s Klokánky, které momentálně dluží asi 127 milionů. Ale kdyby teď přiteklo takových 300 tisíc, ulevilo by se mi. Nechápejte to tak, že fňukám. Jen konstatuju fakta.

A co váš chov koní? Ten nevynáší?

Je pravda, že kdysi mě jejich chov živil velice dobře. Prvního koně jsem si pořídil začátkem 70. let a celkově se u mě narodilo už 160 hříbat. V 80. letech jsem prodával dostihové koně třeba za 300 tisíc korun, nejvíce to tuším bylo za 350 tisíc. Což v té době představovalo hodnotu domu. Dnes ale já živím koně, nikoliv naopak. Jejich prodejní ceny prudce klesly.

Jak je to možné?

Já si vlastně nejsem úplně jist, čím to je. Mám několik teorií. Může to být tím, že za minulého režimu byly tahouny tohoto odvětví zemědělské podniky, české i slovenské, které chtěly mít po vzoru Slušovic vlastní dostihové stáje. Po roce 1989 se ty podniky, opět po vzoru Slušovic, samozřejmě rozpadly. Další k čemu od těch mých úspěšných let došlo, byl značný posun filozofie a způsobu života všech lidí. Za minulého režimu tady bylo denně u koní minimálně deset, ale třeba i dvacet holek, plus dva nebo tři kluci. Dnes uplyne rok, aniž by sem někdo přišel s otázkou, zda může chodit ke koním. Vidím to na svých dětech, více je zajímají počítače a televize. V neposlední řadě si myslím, že lidé, kteří měli v posledních pětadvaceti letech zájem investovat své peníze do turfu, tedy dostihového sportu, velice rychle zjistili, že v této oblasti operuje velké množství podvodníků, a rychle zase vycouvali.

Takže už se jedná pouze o koníček?

Ano. Ať už je příčina jakákoliv, dnes už jsem v podstatě ve fázi rozdávání koní. Protože hříbě plnokrevníka, které má světový původ a které by před pětadvaceti lety mělo hodnotu ve statisících, dnes prodám třeba za deset tisíc. To nepokryje ani režijní náklady. Zatímco ceny koní razantně klesly, jejich krmivo zase značně podražilo. Ale i tak koně neodmyslitelně patří k mému životu. Teď jich tu mám třicet pět.

Vzpomínáte na časy za minulého režimu s jistou nostalgií. Vy jste ale s komunisty zrovna nevycházel. Zakázali vám mimo jiné vydávat literární časopis Divoké víno…

Oni to nezakázali. Co by měli zakazovat, když to nikdy ani nepovolili? Ale první číslo roku 1972 skončilo v zapečetěné tiskárně a mě zavřeli do Ruzyně. Když jsem se zhruba po dvou měsících ocitl před branou věznice, můj tehdejší advokát Vladimír Bočkovský mi vřele doporučoval, abych se uklidil někam na venkov. Tak jsem si začal hledat práci v zemědělství. Na nějakou dobu se ze mě stal krmič krav a paznehtář, což je člověk, jak název napovídá, který upravuje kravám paznehty. Takže jsem za komunismu zažil velké ústrky, řekl bych. A rozhodně nevolám po tom, aby se ta doba vrátila. Ale musel bych být blázen, abych byl spokojen se současnou situací. Nevzpomínám si, že by se za minulého režimu vraždilo na denním pořádku, prodávaly se drogy v takové míře jako dnes a tak dále.

Babyboxů už je v zemi 67, váš azylový dům stojí. Chystáte se pustit do nějakého dalšího velkého projektu?

Je pravda, že babyboxů už pomalu začíná být dostatek, i když mám ještě vytipovaných několik měst, kam bych je rád umístil. Pokud je člověk v situaci, že se nemůže postarat o své dítě, nemůže si většinou dovolit ani cestovat přes půl republiky. Takže je třeba jich ještě pár zřídit. Nastal také čas vyměnit staré schránky za novější typ. Přece jen už některé fungují přes deset let a dnes jsou zas o poznání jiné technické možnosti. Takže práce zdaleka ještě není u konce, stejně jako shánění lidí a firem ochotných přispět na pomoc odloženým dětem.

Schránky na děti

První babybox byl otevřen 1. června 2005 v pražském GynCentru, což je soukromé zdravotnické zařízení. Státní nemocnice se podařilo pro projekt získat až později. V současné době je těchto schránek po celé republice 68 a lidé do nich odložili už 134 dětí. Zatím poslední byla holčička v Karlových Varech, kterou tam matka odložila na Valentýna. Dostala jméno Barbora. Na odložené dítě zařízení okamžitě upozorní zdravotnický personál, který se hned o novorozence postará. Lidé, kteří děti do babyboxů odkládají, mají zaručenou anonymitu a pokud ho neohrozí na životě ani zdraví, nedopouštějí se odložením trestného činu.

Projekt má stále řadu odpůrců z řad pediatrů. V roce 2011 se proti němu postavil také Výbor OSN pro práva dítěte, podle nějž babyboxy odporují pěti článkům Úmluvy o právech dítěte, například právu na jméno, totožnost, státní příslušnost a možnost znát své rodiče. Pro zajímavost proti zřízení prvního BabyBoxu byla i tehdejší ministryně zdravotnictví Milada Emmerová. Paradoxně ta samá žena, která Ludvíka Hesse před dvěma lety navrhovala na státní vyznamenání. To nakonec dostal až letos. Česká veřejnost vnímá podle průzkumů babyboxy jako velmi prospěšnou záležitost.

foto: Hana Brožková

Ludvík Hess žije na samotě na okraji Prahy obklopen koňmi. O nějakém božském klidu uprostřed přírody ale nemůže být řeč. Jen během našeho zhruba devadesátiminutového rozhovoru mu pětkrát zvonil telefon a obdržel kolem třinácti esemesek. Čte je všechny okamžitě, protože každá z nich může znamenat, že se další matka v Česku ocitla v situaci, kdy se nemůže nebo nechce postarat o svého potomka. Pan BabyBox totiž nejenže schránky na děti zřizuje a shání pro ně sponzory, je také nepřetržitě součástí všeho dění kolem nich. Jakmile má dojít na focení, pátrá po své firemní kšiltovce. „Národ mě zná v té čepici, tak si ji musím vzít,“ pasuje se do role jakéhosi maskota vlastního projektu. Nijak se netají tím, že mu s ním značně pomohly zkušenosti z oblasti reklamy a PR i vztahy se známými osobnostmi. „Přátelé mi říkají, že kdybych stejnou energii věnoval prodeji košťat, byl bych dávno milionářem,“ konstatuje. Propagovat myšlenku, že děti nemají umírat v popelnicích, je k mému překvapení docela fuška.

Narodil se 4. února 1947. Než začal v Česku zakládat babyboxy, věnoval se mimo jiné propagaci filmů. Pomáhal proslavit Kolju, Báječná léta pod psa či Pelíšky. Má značný podíl na tom, jak razantně na tuzemský trh vpadl antiseptický olej Tea Tree Oil či značka Australian Bodycare. Už mnoho let propaguje také českou dechovku vydávanou Kubešovým hudebním vydavatelstvím. V roce 2002 začal znovu vydávat literární časopis Divoké víno, který ho v roce 1972, po pár letech existence v různých stupních utajení, zavedl za mříže ruzyňské věznice. Je také spisovatelem a chovatelem dostihových koní. Na otázku na počet manželství a potomků odpovídá vždy stejně: „Kdo by se s tím počítal?“

Diskuze