Revue

Simca, Chrysler, "piáno"...Pamatujete, v čem vozili zadnice veksláci, zelináři a pumpaři?

Jiří Vítek

Pamatujete, v čem vozili zadnice veksláci, zelináři a pumpaři?

Charakter člověka může částečně odhalovat jeho styl oblékání, ale i to, jaké vozidlo má zaparkované v garáži. Jestliže dnes je zažité klišé, že majitelé vozidel Audi dají na silnici jasně najevo, s kým máte tu čest, pak v době normalizace znamenal typ vozidla jasnou příslušnost k "výjimečné" kastě. Socialismus přes svoji uniformitu a šeď produkoval skupiny lidí, které měly potřebu a zájem se něčím lišit. Metaláci, veksláci, depešáci, čundráci, to jsou asi nejznámější kmeny, které měly jasně viditelné rozlišovací znaky. Stranou teď nechme hudební fanoušky, milovníky přírody a věnujme se těm, kteří v době státních podniků, družstev a obchodních jednot dokázali otáčet korunou, měnit bony, přidávat do vlašského salátu vodu, nebo kšeftovat s kupony na naftu.

VEKSLÁCI

Poznávací znamení: Simca 1301/ 1976 - průměrná mzda v ČSSR 2.381 Kčs / Simca 1301: 82.500 Kčs

V dobách před sametovou revolucí v republice čile fungovala řada lidí na ilegálním prodeji valut. Státy bývalého uskupení RVHP trpěly chronickým nedostatkem takzvaných tvrdých měn států západních, kapitalistických. Nebylo takřka myslitelné a bylo to považováno za devizový přestupek nebo dokonce za trestný čin, získal-li občan socialistického státu jakýmkoliv způsobem cizí měnu a nenabídl ji k odkoupení státu za kupony podniku zahraničního obchodu TUZEX zvané bony. Proto jen silní jedinci, jakými byli překupníci valut, úspěšně unikali nástrahám zákonodárství. Veksláci, komunita, jejíž jednotlivci se dokázali vzájemně podržet, teklo-li některému z nich do bot. Přestože většina veksláků měla vozidla z druhé ruky, na ulici vždy budila zájem mezi armádou škodovek a moskvičů a žigulíků. Že jsou jejich krasavci deset let staří, nikdo neřešil. Paradoxem je, že opravdoví bossové se pohybovali v těch šedých škodovkách nebo žigulících, podobně jako kmotr František Mrázek.

Nejkrásnější z tzv. veksláckých vozidel byla jednoznačně Simca, ač jistě většina veksláků parkovala před Tuzexem s Fordem Cortinou nebo malým fiátkem. Tohle dnes už zapomenuté francouzské vozidlo okouzlilo nejen veksláky, ale i na nejznámějšího Československého komunistu Alexandra Dubčeka. Ten měl totiž Simcu jako jediné své vozidlo v životě. Ano, tak perverzní byl socialismus, kdy nejvyšší komunista a veksláci jezdili ve stejném autě. Simca se objevila na trhu v únoru 1970, kdy už Dubčekovi zvonila pomalu hrana. Přístrojová deska v imitaci dřeva vybavená kulatými přístroji a nový motor 345 S o obsahu 1290 ccm, to byla prostě nádhera.

Další dnes již zapomenutou zajímavostí je, že SIMCA byla první automobilkou vůbec, která přišla s dnes nejpoužívanějším řešením předního pohonu, tj. motor je napříč nad poháněnou nápravou a převodovka je bez dalších převodů umístěna vedle motoru v ose klikového hřídele. Na přelomu let 1962 a 1963 získal většinový podíl v automobilce Simca americký koncern Chrysler, který čtvrtinu akcií této firmy vlastnil už od konce 50. let, díky převzetí někdejšího podílu Ford SAF. Navýšením kapitálu, který Simca pro další rozvoj nutně potřebovala, stoupl podíl Chrysleru na 64 %, to už pan Pigozzi, zakladatel a dlouholetý šéf firmy, automobilku opustil a krátce na to ve věku šestašedesáti let zemřel. Koncem 60. let už podíl Chrysleru dosáhl magických 99 % a Simca zůstala jen značkou výrobku, zatímco celá automobilka byla přejmenována na Chrysler France. Bohužel sláva netrvá věčně, a tak v létě 1978 byl Chrysler donucen vlivem obrovských ekonomických propadů ve Spojených státech odprodat společnost a vše, co k ní patřilo, francouzskému koncernu PSA (tedy Peugeot – Citroën). To byl fakticky konec této automobilové značky, která ač přestala existovat, v ČSSR ještě přibližně do roku 1984 znamenala příslušnost k vyšší "zakázané" třídě.

PUMPAŘI A ZELINÁŘI

Poznávací znamení: Chrysler 180, Mercedes- Benz 200D / 1974 - průměrná mzda v ČSSR 2.243 Kčs / Chrysler 180: 125.000 Kčs, Mercedes- Benz 200D : 220.000 Kčs

Chrysler 180

Mercedes byl pro komunisty symbolem prohnilého kapitalismu, a tak když bylo potřeba ve filmech nějakým způsobem dotvořit atmosféru západního světa, mercedesky se vždy tu a tam mihly v záběru. U pumpařů jednoznačně vedl Mercedes 200D, který se objevil i v legendárním filmu Pumpaři od Zlaté podkovy, kdy ho vlastnil pumpař v podání Jiřího Krampola, kterému při otevření dveří vyzpěvoval přednastavený kazetový přehrávač písně Karla Gotta. Mercedes bylo téměř nemožné sehnat, nebyl ani v základní nabídce Tuzexu. Proto jich v ČSSR jezdilo v sedmdesátých a osmdesátých letech skutečně jen několik. Asi nejznámějším vlastníkem byl strýček Jedlička, který z televizních estrád a dabingových studií, kde imitoval zvířata, odjížděl jako první Čech Mercedesem 300 D. Dokonce si zahrál s Mercedesem pašeráka v socialistickém seriálu o bdělých pohraničnících s názvem Ve znamení Merkura.

Přesto tím skutečným krasavcem s vůní Ameriky byl Chrysler 180. Vlastnit toto vozidlo v sedmdesátých letech v ČSSR bylo opravdu cool. V Tuzexu stálo 125.000 Kčs, což byla palba. V dobových inzerátech se i exempláře staré 3 roky pohybovaly stále v těchto cenových dimenzích. Bylo to způsobeno tím, že k bonům neměl každý přístup, a tak „tuzexové“ auto bylo pro některé dostupné jen z „druhé“ ruky za koruny a prodávající si toho byl samozřejmě vědom. Chrysler 180 pojme 5 cestujících, kteří mohou natáhnout nohy, opřít se o lokty a kouřit, přičemž popelníčky jsou na dosah ruky. Na nic nebylo zapomenuto, ani na malou žárovku, která se rozsvítí, otevře-li se zavazadlový prostor. S takovými drobnými úpravami se pozná pohodlí. Motor, čtyřstupňová převodovka, zadní náprava a interiér pochází z Francie, návrh karoserie a přední náprava jsou z Anglie a pouze automatická převodovka, montovaná za příplatek, byla z Ameriky. Stejně jako Simca i Chrysler si svoji vysokou popularitu zachoval až do posledních dnů reálného socialismu.

Šlapky z Alfy ve fiatech

Poznávací znamení: Fiat Uno / 1989 - průměrná mzda v ČSSR 3 170 Kčs / Fiat Uno: 130.000 Kčs, Fiat 500: 50.000 Kčs

Fiat 500

Sex byl za socialismu skoro zakázaným tématem. O nějaké sexuální výchově si tehdejší žáci základních a středních škol mohli nechat jenom zdát, a tak vrcholem vzrušení pro pubescentního chlapce bylo prohlížet si katalog kalhotek v západoněmeckém katalogu Neckermann. Ale i přesto, že se u nás léta točily erotické scény tak, že kameraman v tom nejlepším švenknul na lampičku nebo do koruny stromu, nakonec i do Československa dorazila sexuální revoluce v podobě pornočasopisů nebo propisek, na kterých se při správném natočení svlékala modelka. Ano i v ČSSR existovala prostituce, ale většina nevěstek byla pod kontrolou státní policie, a když bylo potřeba získat nějakou intimní informaci, nebo nasměrovat západního turistu do toho správného hotelového pokoje, který měl tzv. uši, stala se taková prostitutka velmi účinnou zbraní v obraně socialismu. Lehká děvčata nerozlišovala u zákazníků národnosti, ale v typu jejich vozidel měla jasno. Ital a značka Fiat jednoznačně patřili mezi nejoblíbenější. Fiat 500 byl nástupce úspěšného modelu Topolino a stal se díky svým módním zakulaceným tvarům, malým rozměrům a nízké ceně jedním z nejúspěšnějších lidových vozů. Za 18 let produkce sjelo z výrobních pásů přes 3 500 000 exemplářů. Prvních pět stovek Fiatů 500 dorazilo do ČSSR na jaře 1970 a Mototechna, n. p. je začala prodávat od dubna. Ve standardním provedení stál Fiat 500 F 49 000 Kč, model 500 L byl k dostání pouze v prodejně Tuzex. Do konce roku 1970 bylo přihlášeno k provozu 1 342 vozů. O rok později už to bylo 2 026 Fiatů 500, na jaře následujícího roku Mototechna prodala posledních 174 kusů „pětistovek“ za cenu 35 000 Kčs za jeden. Asi je vám jasné, že v takto malém počtu se obyčejná šička z Modety Jihlava k roztomilému fiátku těžko dostala. Následníkem sexy aut pro sexy holky se stal jednoznačně Fiat Uno. Trvalo to ale patnáct let. Naprostým vrcholem v nabídce bylo sportovní Uno 1.3 Turbo, později verze 1.4 Turbo. Ty už dnes nejsou k sehnání, protože mnoho majitelů se v této motokáře zabilo. V listopadu 1989 se dala základní verze Uno 45 Fire pořídit za 56.000 bonů. Dobrá cena za bon přitom byla 5,50 Kčs. Kalkulačky do ruky na to, kolik průměrných ročních socialistických platů nebo vášnivých nocí na hotelovém pokoji na tohoto malého, ale zatraceně líbivého Fiata padlo.

ŘIDIČI UHELNÝCH SKLADŮ

Poznávací znamení: Mercedes-Benz / 1980 - průměrná mzda v ČSSR 2 637 Kč / Mercedes Benz 280: V ČSSR nebyla k mání, jiné tipy vyšly od 160 – 220 000 Kčs

Mercedes-Benz

Jestli veksláci v dešti křičeli "bony, bony", řezníci měli cinklou váhu a lahůdkáři do vlašáku lili vodu, pak jednoznačně nejvychytanější povolání měli za socíku řidiči špinavé liazky s nastříkaným logem n.p. Uhelné sklady na dveřích. Neřeklo se jim jinak než černá šlechta. Tohle dědičné povolání, kam se normální hejsek z ulice nikdy nedostal, si však musel nejprve každý synáček odchodit s putnami uhlí na zádech a začít zákazníky okrádat v malém. Na dně putny dnem vzhůru obrácená zavařovací sklenice zajistila uhlíři pár deka k dobru. Padesát puten denně = pár kilo uhlí doma. Když přišel Zlatý grál v podobě liazky, v níž se „ztratilo“ mnohem víc, museli se pumpaři červenat při setkání se šoféry, kteří měli za nehty černý prach. Nějaká nafta chlapce s uhlím totiž vůbec nezajímala. V roce 1980, kdy tady byl průměrný plat ani ne tři tisíce hrubého, nosil domů řidič uhelných skladů až pět tisíc denně. To, že se musela parta řidičů dělit i s příslušníky VB, jim zajišťovalo klid na práci. V drtivé většině si ve volnu vozili své utahané kosti v Mercedesu „pianu“, ale pozor ne v žádném ušoupaném dieselu jako chudáci pumpaři. Byla to dvěstěosmdesátka, čili benzinový šestiválec, sto devadesát koní. Cena benzinu při jejich příjmech žádnou roli rozhodně nehrála.

Diskuze